Dominik Mareš (* 1972) je český malíř, grafik a umělec známý především obrazy v duchu strukturální abstrakce, které reflektují jeho inspiraci ohněm, světlem, přírodou a moderní civilizací. Ty prezentoval již na čtyřech desítkách samostatných výstav v Čechách i zahraničí a jsou součástí soukromých sbírek ve více než dvaceti zemích. Jeho tvorbou je možné se kochat i na zdech pražské kanceláře naší společnosti Luxent – Exclusive Properties.
To vím přesně. Bylo mi 12 nebo 13 a měl jsem uvnitř pnutí, že budu ovlivňovat lidi. Věděl jsem, že jim budu mít co říct. Jednalo se o takový přetlak, který jsem vůbec nevěděl jak pojmenovat nebo co s ním. Původně jsem si myslel, že budu šaman (smích). Pak jsem byl na návštěvě v ateliéru u malíře Josefa Jíry, a když jsem viděl ten binec, všude lahve od barev a nedokončené obrazy, tak jsem věděl, že jsem se našel. A nešel jsem na to přes kresby, ale rovnou přes plátna a olej.
To teda jo. Když jsem odjížděl z Ostravy, tak jsem si slíbil, že nezapomenu, odkud jsem. Tenkrát jsem musel, a vlastně jsem i chtěl, vysvětlovat lidem a omlouvat se za to, proč jsem úspěšný. Ale tak to nešlo. Čili když jsem přišel do Prahy a začal jsem úplně od nuly, tak tady se to nejen že promíjí, ale kvituje se to. V Ostravě byla ta škola tvrdá, hodně tvrdá. Ale naučilo mě to nedělat si hlavu z krátkodobého neúspěchu. Nebo to, že když vás někdo nemá rád, tak to můžeme respektovat, ale nic to neznamená.
Já žiju v tuto chvíli a netvořím, aby po mě něco zůstalo. Přeju si zaznamenat etapu, ve které se nyní všichni nacházíme. A nejde o to, že není jednoduchá. Žádná doba nebyla. Není to ale taky jen ta houpačka, která je v médiích, já se snažím vnímat realitu.
Společenské dění vylučuju, protože je krátkodobé. A buď je to módní trend, nebo politika, navíc vždy vás ovlivňuje někdo jiný. Já chci zaznamenat obraz matky v tramvaji, se dvěma dětmi, které řvou, a lidi se na ni škaredě koukají. A ona se je snaží uklidnit a přitom je vidět, že je má skutečně ráda. Pak jí navíc nikdo nepomůže s kočárem ven. Zajímají mě tyhle detaily.
Snažím se proto měnit lokace, anebo právě chodit na stejná místa, ale v jiném čase nebo ročním období. Věci, které normálně míjíme, tak já se u nich pozastavím a snažím se o nich přemýšlet. Chci zachytit to špatné, i to dobré, ale udělat to tak, že jen název divákovi napoví, o co tam jde.
Už od pradávna, když v lovci v jeskyních zaznamenávali svůj lítý boj nebo rozdělávání ohně, tak to taky neudělali úplně realisticky, ale ve zkratkovitých odkazech, kterým rozumíme i my dodneška. Abstraktivní rovná se nekonkrétní. Já dělám věci, které nejsou takzvaně na první dobrou. Říkám tomu druhé vlnění. Když namaluju portrét, tak se v něm vidíte. Ale co po deseti letech? To odlesk světla, denního i nočního, díky nim ty obrazy stále žijí. A to je právě ta důležitost struktury.
Samozřejmě základem jsou olejové barvy, ale mě baví i proces experimentování. Maloval jsem vodou ředitelným asfaltem, teď dělám třeba s lodním lakem. Pak přichází na řadu kombinování, tedy jak co nanést na sebe. Mám i obraz, co jsem zapálil. Hrozně si užívám ten růst a vždycky v procesu mě napadají ještě další jiné postupy. Jsem věčné dítě (smích).
Já jim říkám objektíky (smích). Dělám i grafiku, litografii, ale u těchto objektíků mám rád, že mohu dávat věcem druhý život. Například na Malé Straně, v parku na Kampě, spadla větev a já jsem si ji vzal. Doma jsem pak uřízl lampu a spojil jsem je dohromady. Rád si takhle s věcmi hraju a dávám jim nový význam, nový smysl a povyšuji je. Primárně tedy sice dělám plátna, ale tohle je pro mě taková práce na večery.
Když si někdo koupí obraz do interiéru, není to jen ta pomyslná třešnička na dortu. Lidé touží být obklopení něčím hezkým a nepotlačovat to. Chceme si odpočinout od toho dennodenního boje, přijít domů a nemusíme se uměním vyloženě kochat, ale víme, že tam je a potěší nás to. Není to ostuda, když má doma někdo originál.
Poslední dva roky jsem také více než polovinu věcí signoval s přáním, protože to lidé sice kupovali pro sebe, ale měli to pak pro své děti do budoucna. Je to věc, která je trvalá, a já za ni ručím.
Nejlepší je osobní setkání. Já třeba nemám rád e-maily, rád slyším příběhy. Často tak za mnou lidé váží cestu i z daleka. A co se týče výběru, sice se zeptám na formu a barevnost, ať vím, kam sáhnout, ale z 99 % se stane to, že i přes jasnou představu odchází kupující s něčím jiným.
Ano, ale to já nedělám. Byla by to lež. Vyskytly se případy, kdy lidé chodili, že by chtěli takový nebo takový obraz ode mě, ale třeba větší. Nebo abych udělal třeba létajícího koně (smích). Já nevylučuji, že se to může dělat, ale pro mě je to kalkul.
Spolupracuji takto pouze s architekty, kteří už poznali, jaký jsem. Ti mě do ničeho nenutí a neříkají mi ani požadovanou barevnost. Řeknou jen formát a ukážou mi interiér. Pak mi dají třeba půl roku na tvorbu.
Už v raných začátcích, kdy Luxent zařizoval své první kanceláře, tak mě oslovil přímo majitel, Emil Kasarda, že by chtěl stěny vyzdobit právě mými obrazy. A od té doby nás váže několikaletá profesní spolupráce. Nyní spolu budeme zařizovat a vymýšlet také nové prostory společnosti. Myslím, že nám to funguje i lidsky. Za tu dobu se z nás stali přátelé.
Mám ateliér v Praze 1 a také deposit, kde mám asi 200 obrazů. Všechny tedy tímto samozřejmě srdečně zvu na návštěvu. Veškeré informace lze najít na mých webových stránkách https://www.dominikmares.eu/cz/.
Moje obrazy můžete také vidět v designovém hotelu Miura v Beskydech, v pražské restauraci Kogo v Havelské ulici či v klinice estetické medicíny Laserové centrum Anděl. V hlavní pasáži ve Slovanském domě aktuálně visí můj oblíbený obraz Tulák po hvězdách inspirovaný příběhem od Jacka Londona.
Ve čtvrtek 6. října v čase 10:00-21:00 se budu na Designbloku podílet na obrazové tvorbě unikátní art edice revolučních hasičských štítů značky AMPLLA.
Mám teď takové uklidňující období, kdy opravdu nehledám hloubku. Poprvé v životě taky nemyslím jen za sebe. Rodičovství beru strašně vážně, pro mě je to doživotní. Jedná se o úplně novou zkušenost. Je to etapa, kterou si uvědomuji a teprve ji začínám prožívat. A řekl bych, že se máme na co těšit.
Life & style
